Potkejte se sebou v povrchu i hloubce a zamilujte si svou jedinečnost!
Nejde o techniku, ale o pocit! Buď to s vámi ladí nebo ne!
Pusťte si pár videí...
Přečtěte si, co se mnou ZAŽIJETE, co ZÍSKÁTE a ČÍM SE STANETE:
Chlap má ženu dobývat. Tedy alespoň já to tak vnímám a já si to tak přála. Petr mě určitě zadarmo neměl, ale prošel všemi mými zkouškami🙂 Intuice nás žen je tak silná, že si vybíráme přesně takového muže, se kterým nám život může naservírovat takové zkoušky, které jsme si nikdy nepřáli a nepředstavovali, ale podvědomě asi už ano (proč tedy u mě zrovna Petr? vyústění na konci tohoto příspěvku).
Denně se ptám Života „Jsi spokojený s tím co vidíš? Jak žiji? Jsem dobrým člověkem? Je opravdu toto moje cesta?“
Když jsem se na Sahaře vracela po 4 dnech bez jídla ze samoty (vision quest) zpět do kruhu, jako první slovo, které mi přišlo, bylo slovo „naděje“. Plakala jsem. Byly to slzy naděje.
I když se usmívám, neznamená to, že nemám trápení a že neřeším dennodenní situace založených na mých nezpracovaných straších (od slova strach 🙂. Neznamená to, že nemám ve svém srdci díru po ztrátě dcery. Neznamená to, že nepláču, neslzím, nelítostním nebo se nerozčiluji. Neznamená to, že nemám tendence rochnit se v negativních emocích a pak už být jen krůček od ztotožnění se s rolí oběti.
Odpuštění je běh na dlouho trať…Když nám zemřela dcera a všichni věděli, že to bylo zpochybení doktorů...My jsme se s Petrem rozhodli, že to neuděláme, že odpustíme a půjdeme...
Kdo by to byl tušil, že mi to bez sluší. Ten pocit velké svobody, nemá zkrátka obdoby.
Rozhovor „o vlasech“ se může zdát jako povrchní téma, ale opak je pravdou. Vlasy jsou prodloužením nás samých, naší podstaty, esence duše…je v nich otisk našich příběhů. Nesou sebou hlubokou symboliku, kterou, když „nějak uchopíme a pochopíme“, může nám velmi dobře ukazovat směr a cestu.
Když jsem se v listopadu vrátila po 18ti dnech offline ze Sahary, řekla jsem si, že se do online prostoru už nevrátím. Ano z pláže, protože pak bych klidně mohla být na Havaji u mé nejstarší dcery a nemít pocity viny, že tam je beze mě a násilně se učit, jak být matkou na dálku, když na to psychicky nemám. 1. Jsem emoční typ, tak trochu přecitlivělá ve všech směrech. 4. Doktoři mi predikovali, že po prvním dítěti skončím na vozíku. 5. Díky smrti jsem přišla nejen o dítě, ale i o práci a pár přátel. Pamatuji se, jak jsem šla týden po porodu podepsat výpověď jako na porážku, přišlo mi to tenkrát tak malicherné a neprioritní.
V r. 2011 přišla do mého života Zumba, tedy styl cvičení, kde mohu skrze tělo vyjádřit, kdo jsem a co chci v přítomném okamžiku být. A čím více jsem ji dělala, tím více jsem cítila spojení se sebou i s druhými. Zumba mi najednou dávala trvalý pocit radosti a vnitřního štěstí. Do svých hodin jsem začala implementovat vše, co jsem potřebovala...A ženy najednou začaly chodit a hledaly inspiraci a přicházely mi zpětné vazby o pozitivním dopadu na jejich životy.
Lucie je 5 dní po porodu mrtvého dítěte. Dítě ji zemřelo v břiše ve 42. týdnu těhotenství. Byla to krásná zdravá holčička, jen už nežila. I když ji lékaři zastavili laktaci, hormonálně prožívá stejné období jako jiná šestinedělka. Má velkou bolest v duši, vyplakala spousty slz. Nemá sílu se s někým dohadovat nebo přít. Jediné co si přeje mít zpět je své dítě. Je jí fyzicky nevolno, je zesláblá. Na poště si šla vyzvednout úmrtní list. Scénář č. 1 zde nikdo nevěděl, co se Lucii stalo, Scénář č. 2 je jasné z příběhu, že o tom věděli všichni. Založeno na skutečném, mém, příběhu
Lucie Farah Burdova