Naděje

Když jsem se na Sahaře vracela po 4 dnech bez jídla ze samoty (vision quest) zpět do kruhu, jako první slovo, které mi přišlo, bylo slovo „naděje“.

Plakala jsem. Byly to slzy naděje.

Když se modlím, celou mou bytostí cítím, že právě naděje je to, co nám život dal na zlatém podnose. Myslím, že jde ruku v ruce s vírou, že po tmě přijde světlo a kolikrát stačí jen škrtnout sirkou.

Pojďme nacházet ve všech našich životních zkouškách požehnání. Postavme se za sebe i za svět, ve kterém žijeme a nezapomeňme, že máme stále v zádech naději, která milosrdně čeká, až ji přijmeme do sebe.

S respektem a pokorou k jedinečnosti a příběhu každé z nás, povzbuzuji ženy k odvaze, najít ve svých příbězích zdroj síly, tvořivosti a smysluplnosti. Můj příběh si můžete přečíst zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.